Věřte tomu nebo ne, ale existovala doba, kdy sousloví symfonický metal nebylo z kategorie neslušných a sprostých slov. Nikdo to tehdy ještě neřezal kolotočářstvím a sedláctvím jako dnes. K dnešnímu dni sedmnáct let neaktivní AGNUS DEI byli tenkrát nejzářivější jméno ze vznikající scény, která pak ovlivnila mnoho ostatních kapel. Výsadou AGNUS DEI bylo to, že symfonické nástroje měly stejný prostor jako kytary a žánrově se bralo ze všeho, co proletělo kolem.

Ať to byl doom metal, klasická hudba nebo jazzrock. Vznikly dvě zásadní nahrávky, které v mnoha srdcích přežily doteď. Důkazem budiž to, že je v sále pár figur co přijelo/přilétlo z dálek jen kvůli tomuto večeru. Zbytek tvoří pamětníci. Mnohé z nich jsem viděl před sedmnácti lety na posledním koncertu AGNUS DEI. Víc vrásek, víc kilo, míň vlasů. 150 figur v Lampě. Většinou ti, co před dvaceti lety formovali plzeňskou metalovou a hardcorovou scénu. Vlastně skoro jako sraz ze základky. Nostalgie a vzpomínání. Modlím se, aby koncert nebyl jen o tom.

Dojmy po koncertě půl na půl. Skladbám prospěl současný zvuk a bylo skvělé je slyšet zase živě. Z tohoto pohledu je to lepší než ze studia. Mé obavy z Honzovo intonace v čistých pasážích vzaly za své. Tím nechci říci, že nikdy nic netahalo za uši, ale ustál to se ctí. Cover verze od ALICE, POSITIVE MIND a hlavně pak cajdáku „Nothing Else Matters“ od METALLICY jsou u mě trochu za čárou a zbytečně koncert ředí. Ostatní k mému překvapení funguje i po těch letech a dokazuje, že principál souboru Honza Šimon měl své nejlepší tvůrčí období jednoznačně před více jak dvaceti lety. 

Začátek koncertu je asi nejsilnější. Trochu teatrální nástup s obrovskou svící. Smíšené dojmy rozfoukávají skladby „Clowns and Wings“, „Ultima Gens“ a „Eve Negative“. Na tenhle moment svoji sílou útočí už jen konec setu a pecky „Art of me“ a „Butterfly queen“. S potěšením musím uznat, že tam, kde přístup k více jak dvacet let starým nahrávkám znesnadňuje dřevní zvuk, stála jejich živá prezentace za to.